Ústavní soud vyhlásil zásadní rozhodnutí týkající se rozhodování o (ne)resuscitaci pacienta.

„Při rozhodování o provedení resuscitace na sklonku života je obecně třeba vyvažovat právo na život a na ochranu zdraví na straně jedné a právo jednotlivců na důstojné přirozené dožití na straně druhé. Z práva na život a ochranu zdraví sice nevyplývá bezpodmínečná povinnost lékařů provést kardiopulmonální resuscitaci bez ohledu na stav konkrétního pacienta, byť by mohla o určitou dobu oddálit okamžik fyzické smrti, jednostranné vydání pokynu DNR ze strany lékařů bez informování či jakéhokoliv zapojení pacienta (či za určitých okolností jeho blízkých) do rozhodovacího procesu může být v rozporu s jeho (případně jejich) participačním právem, a tedy i s právem pacienta (případně jeho blízkých) na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života podle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.“

Zjednodušeně řečeno, podle Ústavního soudu nemocnice, která pacientku neresuscitovala, není odpovědná za její smrt a rozhodnutím o neresuscitaci neporušila její právo na život. Pacientka totiž byla ve stavu, kdy by resuscitace s největší pravděpodobností nebyla úspěšná, pouze by mohla prodloužit život pacientky o krátký čas spojený s prodlužováním utrpení. Nemocnice je však odpovědná za nezapojení pacientky nebo jejích blízkých do rozhodování o péči v závěru života. Toto nezapojení může být hodnoceno jako zásah do práva na nedotknutelnost pacienta.

Ve vztahu k nemocnicím nález Ústavního soudu vyjadřuje zásadní požadavek, aby do jakéhokoliv rozhodování o péči, včetně rozhodování o (ne)resuscitaci v závěru života lékaři vždy zapojili pacienta nebo jeho blízké.

Směrem k pacientům Ústavní soud vyjadřuje výzvu, aby se pacienti aktivně účastnili rozhodování o péči, aby si písemně zaznamenávali svá přání týkající se péče v závěru života, včetně pokynu (ne)resuscitovat. Zdůraznil tak veliký význam dříve vyslovených přání pro rozhodování v závěru života.