Ústavní soud se začátkem května opět vyjádřil k otázce povinného očkování dětí a k tzv. výhradě svědomí. Zabýval se případem, kdy rodiče odmítli nechat naočkovat svou dceru. V důsledku nenaočkování nebyla dcera přijata do mateřské školy k předškolnímu vzdělávání. Po neúspěšném odvolání proti rozhodnutí ředitelky ke krajskému úřadu podali rodiče žalobu, kterou odůvodnili výhradou svědomí. Argumentovali, že důvodem pro neočkování dcery je negativní zkušenost s povinným očkováním u jejích sourozenců, u nichž se po očkování projevily zdravotní komplikace s trvalými následky. Správní soudy žalobu zamítly. Ústavní soud dal rodičům za pravdu.
Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích uvedly, že není důvod aplikovat test výhrady svědomí, neboť ten má být aplikován pouze v případech, kdy je s rozhodnutím rodičů neočkovat své dítě spojena konkrétní sankce, např. v podobě pokuty. Ústavní soud ale pravidla pro aplikaci testu výhrady svědomí s odkazem na svá dřívější rozhodnutí vyložil jinak.
Připomněl, že výhrada svědomí je ve vztahu k odmítnutí očkování, byť výjimečně, přípustná. Současně zdůraznil, že je třeba test výhrady svědomí uplatnit nejen v situacích, kdy se řeší uložení sankce za nepodrobení se očkování, ale také v situaci odmítnutí přijetí dítěte do mateřské školy. Dále se odkázal na svůj dřívější nález, ve kterém uvedl, že k uplatnění sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování nestačí samotný poukaz na subjektivní přesvědčení rodiče dítěte, které z toho důvodu nemá být přijato do mateřské školy, nýbrž je nezbytné prokázat, že výhrada je založena na objektivně prokazatelných důvodech.
V rámci dokazování jsou tedy soudy povinny zkoumat jednotlivá kritéria vymezená Ústavním soudem pro splnění oprávněnosti výhrady svědomí, a to zejména
- naléhavost důvodů, které rodič v konkrétním případě pro odmítnutí očkování dítěte uvádí,
- trvalost, konzistentnost a přesvědčivost postoje rodiče k očkování obecně a
- možné společenské dopady uznání výhrady svědomí v konkrétním případě, především s ohledem na potenciální snížení proočkovanosti obyvatelstva v situaci.
V řešeném případě Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí soudů, proti nimž směřovala ústavní stížnost, zkoumání podmínek pro uplatnění (test) výhrady svědomí postrádalo, a v tomto spatřoval pochybení. Soudům připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž Ústavní soud stojí důsledně na tom, že závazné jsou nálezy, a to včetně tzv. nosných důvodů (ratio decidendi, tragende Grűnde) ve smyslu precedenční závaznosti, samozřejmě ve vazbě na skutkový základ. Pokud tedy Ústavní soud v předešlých nálezech stanovil, že je třeba test výhrady svědomí aplikovat, je třeba, aby soudy a správní orgány tomuto požadavku v rozhodovací praxi vyhověly.
